Vlastimil Lepík je mezi vodáckou veřejností znám jako předseda slalomového klubu SK Hubertus Karlovy Vary a jako ředitel a hlavní organizátor úspěšného vodáckého velepodniku Kanoe Mattoni.

Jak ses k tomuto postu dostal ?

To není tak složité, když se před deseti lety Karlovarské minerální vody nechaly přesvědčit, že náš klub je schopný zajistit dostatek závodníků pro v té době nevídaně velký vodácký podnik uprostřed lázeňského města na říčce Teplé byl jsem předsedou klubu a kdo jiný by měl vodáckou akci kaučovat když ne předseda vodáckého klubu, navíc jsem měl zkušenosti z pořádání slalomových i sjezdových závodů na Teplé i na Ohři a za zády partu šikovných kamarádů z klubu.

Mluvíš o tom jako by to byla úplná brnkačka, pořádat takový megapodnik ...

No tak to ani náhodou, občas se musí člověk o svůj názor pěkně poprat a umět se postavit na zadní. Naposledy se mi to stalo v loňském ročníku, kdy jsem se zhádal s téměř celým výborem Českého svazu kanoistiky o přidělení Mistrovství světa. Nakonec to klaplo a Mistrovství jsem vyhádal a povedlo se. Výhodou je , že na Mattonce spolupracuje více subjektů ( Muller Production, Dronte, Fenomen ), každý dělá něco a náš klub má na starosti vodácké závody včetně přípravy tratě.

Jaká je vlastně tvoje profese ?

Jsem projektant elektro a v klídku si projektuji , do kolonky zaměstnavatel si obvykle píšu OSVČ. Tohle řemeslo je dobrá průprava pro organizování čehokoli, protože nutí člověka přemýšlet o tom jak co nejlépe a nejjednodušeji vyřešit problém a dojít k žádanému cíli.

A co tvoje záliby ?

No je jich docela dost, dnes je voda celoroční záležitostí , ale když jsem začal před 45 lety jezdit vodu fungovalo to tak, že se pádlo vyměnilo na podzim za lyže a na jaře naopak. Stejně jsem to dělal i já a zůstalo mi to dodnes. Sloužím skoro třicet let jako člen Horské služby na Božím Daru, kde trávím všechny zimní víkendy, no a abych nezakrněl jezdívám do zimních služeb na Božák kolmo ( tedy na kole ). Je to paradoxně nejspolehlivější způsob dopravy do zasněžených hor. Občas se totiž stane, že je silnice zafoukaná a auta ani busy neprojedou, ale kolo se kus poponese na zádech přes závěje, když je zle a jede se dál.

A co voda, ta už tě bere jen přes okno závodní kanceláře ?

To určitě ne, stále se pinožím mezi slalomovými brankami na Hubertusu a každý rok odjedu pár slalomových pouťáků. Bohužel už jsem v kategorii rakváčů ( to je veterán starší nad 55 let ). Problém je v tom , že když na jaře začne řeka vonět, tak mám zpravidla nejvíc práce s přípravou Kanoe Mattoni, spolkne mi to tak dva měsíce a zrovna ty nejhezčí – květen a červen, kdy bych byl nejraději na kole nebo na vodě.

Voda a kolo k sobě pasuje?

Bylo mi vždy líto proflákaného času na slalomových závodech, kdy člověk za víkend odjede čtyři jízdy po dvou minutách a zbytek času čučí na břehu, tak jsem sebou začal vozit bika. Je to příjemné šlapat každý víkend v jiném koutě republiky. Taková dovolená ne kole je pro mě největší pohoda kterou znám. Jezdíme takhle na kole už asi 15 let s prima partičkou každé léto na týden nějaké hory, jen tak se spacákem na nosiči. Kde se nám zalíbí tak tam přespíme ( zpravidla u hospůdky ) a ráno mažeme dál. Problém je v tom , že už nemáme žádné české ani slovenské hory kde bychom ještě nebyli a tak občas zavítáme ven. Už jsem šlapal na Zakarpatské Rusi, v Bulharsku ( Rodopy, Pirin ), v Rumunsku ( Padiš ), v Polsku , na Korsice a v německých, rakouských a italských Alpách. Pořád to ale nebyly ty pořádné kopce.

Když už Alpy nejsou pořádné kopce, tak kde tedy jsou ?

Tak úplně to není, znám spoustu krásných kopců v Česku, natož v Alpách, kde se mi spotí i nehty a kolo se staví na zadní, ale všem chybí délka. Letos jsem dal dohromady zbrusu novou partičku rafanů jednoúčelově jen na jednu pořádnou akci na kole a to sice do Himálaje. Bylo nás dvanáct, převážně z okolí Karlových Varů a byl to takový pel mel – pár kluků od horské služby, pár cyklistů a také vodáci ( třeba bývalý reprezentant na C2 Milan Lembacher ). Ve hře byly tři varianty : Tibet, Karakoram Highway v Pákistánu nebo Indický Himálaj v Sikkimu. Každá z nich měla nějaké plus a nějaké mínus. Tibet je poměrně nenáročný na převýšení, protože doletíte do Lukly a jste rovnou ve 3500 m nad mořem a oscilujete mezi 3500 a 5000 m. Karakoram Highway je dopravní tepnou s čilým provozem a navíc Pákistán není poslední dobou moc bezpečný. Nakonec zvítězila ta nejnáročnější varianta co do převýšení a to sice cesta v indickém Himálaji v blízkosti třetího nejvyššího kopce světa Končenzongy. Letecky jsme se dostali přes Miláno a Dilí do Bagdogry, odkud nás busík dokodrcal do Darjeelingu. Tam jsme poskládali své miláčky sbalené v krabicích a dále jsme jeli kolmo. Na kole jsme byli 15 dní a za tu dobu jsme ujeli rovných 1000 km, což není až tak moc, ale zato celkové převýšení 26780m dává tušit, že jsme dost daleko od Kolína. K tomu je třeba si představit teplotu + 42°C a téměř stoprocentní vlhkost vzduchu v subtropickém pralese, který jsme krosili v nižších partiích cesty od nadmořské výšky 400m, ale ani to ještě není všechno. Postupně nás jednoho po druhém mořily střevní potíže a kdo nestříkal nebyl kamarád. Naštěstí jsme měli doprovodný jeep, který vezl zavazadla. Bez toho si takovou cestu nedovedu představit. Podnebí bylo snesitelné až od 2000 m nad mořem, naštěstí jsme v této výšce pobývali dost často.

Jaké tam byly cesty ?

Indický Himálaj je poměrně hustě obydlený, vesnice a osady jsou do 3000m nad mořem a do vesnic zpravidla vedly asfaltky, ale to platí asi jen v době mezi monzuny, protože s každým monzunem co pár kiláků ujede kus silnice do údolí a tak se mezi monzuny vyseká do skály nová silnice, která je horko těžko sjízdná jeepem. Ta údržba silnic je tam nekonečná a dává pracovní příležitosti hlavně ženám, které přímo na silnici z popadaných balvanů růčo kladivy dělají štěrk a zahrnou jím výmoly a díry. Žádnou zvláštností není, že mají při tom celý den na zádech mimino. Chlapi buď vaří, nebo jsou vojáky. Sikkim je totiž nejmladší součástí Indie ( tuším od roku 1975 ) a je vklíněn mezi Bhutan, Nepál a Tibet na severu ( tedy Čínu ) odkud je pro Indii potenciální nebezpečí a ještě před pár lety tu nebyly hraniční přestřelky žádnou výjimkou. Proto je tu velmi početná armáda ( i když její výzbroj, aspoň podle toho co jsem viděl, je docela legrační ). Díky vojenským posádkám jsou zde aspoň nějaké cesty po kterých jsme mohli jezdit. Pro turisty z toho plyne řada nevýhod a to především extra permit pro oblast severního Sikkimu, který není snadné získat. To je asi důvod, proč zde cizí turisté téměř nejsou. V podstatě jediné cizince kromě nás jsme potkali v Youksomu, což je výchozí bod pro trek kolem Končenzongy. Byla tam partička asi sedmi Anglánů, jeden Holanďan a dva Češi. Jinak všude jen Indové z Kalkaty a ani těch nebylo moc.

Jak vysoko jste se dostali ?

Každý cizinec musí mít kromě permitu ještě průvodce, který zodpovídá za to, že turista nepřekročí pohraniční linii check postů, střeženou armádou. Náš průvodce Tenzing byl sice nekompromisní, ale podařilo se nám ho zlomit, že nás vždy pustil kus za check post. Správně nás tam měli zastavit vojáci, ale ti viděli poprvé v životě kolo a byli z toho tak mimo, že nám zasalutovali a nechali nás jet. Tenzing zpravidla jel před námi v jeepu a kde zastavil, tam byla naše konečná. Jen jednou jsme byli rychlejší a dorazili jsme do hranice sněhu, kde za náma Tenzing s jeepem nemohl a tak jsme ještě popojeli ( případně poponesli kolo ) do nadmořské výšky lehce nad 4500m.

Dá se v téhle výšce ještě šlapat ?

Šlapat ano, ale ne závodit. Ta cesta je tam vlastně serpentina za serpentinou a tak v zatáčkách, kde je prudké stoupání těžce lapete po dechu, který zpravidla doženete na konci rovinky před další zatáčkou a tam se zase přidusíte a tak to jde stále dokola. Ta cyklistika tady má úplně jinou dimenzi. Nejkratší stoupání, které jsme jeli mělo 24 km, ale kopce nad 30 km délky jsou tu naprosto běžné. Poslední den jsme jeli z Gangtoku na posvátné jezero Tsomgo Lake, to je asi 36 km soustavně do kopce s převýšením 2400m. Určitě jsme byli první cyklisti, kteří tu kdy byli.

A co indické řeky ?

Naše cesta vedla kolem dvou řek, které jsme několikrát přejížděli jedna byla Tista a druhá Rangit. Obě nabízeli asi tisíc slalomových tratí za sebou, oddělených pouze nesjízdnými úseky. Je s podivem, že Indie čítající přes miliardu obyvatel a disponující spoustou divokých řek nemá pořádný slalomový a sjezdový team. Je to asi tím, že mají ty miliardy obyvatel plné ruce práce se zajištěním obživy a na zábavu nemají čas ani sílu.

Jaký je tvůj celkový dojem z Indie ?

Strávili jsme pár dní v Darjeelingu, kde pořád cítíte v domorodcích tu zažitou úctu ke kolonizátorům a na každé přání odpovídají yes sir. Dilí s 15 miliony obyvatel je jeden velký mumraj ale cítíte se tu úplně bezpečně, nikdo vás natahá za rukáv do obchodu a žebráky uvidíte jen výjimečně. Lidi ve vesnicích v horách jsou stejní jako v jiných státech – prostě horalové. Svádí svůj každodenní boj s přírodou o obživu a jsou nezkažení a přívětiví k cizincům. Děti jsou zvědavé a bezprostřední. Chodí tu do školy už od pěti let a ti pětiletí jsou opravdu ještě prťata a dochází do školy třeba 8 kilometrů do kopce. V jejich školních uniformách vypadají z dálky jako když lezou po cestě broučci. Jediné co mi nepříjemně překvapilo je úplná absence odpadového hospodářství. Veškerý odpad končí v potoce nebo v řece a to nejen pet lahve, ale i fekálie, stavební odpad, oleje z autoopraven, zbytky z hotelů, prostě úplně všechno. Odpadkový koš tu neexistuje, tak i ve vyhlášených turistických lokalitách vidíte jak se pasou divocí jaci na louce poseté obaly od sušenek a bonbónů. Ale i přes toto negativum vnímám Indii jako kouzelnou zemi s obrovským přírodním i člověčím potenciálem, s lidmi neuvěřitelně tolerantními jak k jiným etnikům, tak k jinému náboženství a to je v dnešní době asi ta nejcennější deviza.

Článek byl publikován na www.mountain-adventures.net